Sochy šije z pletiva. Veronika Psotková vystavuje na Bořislavce

Z průmyslového materiálu vytváří Veronika Psotková jemné sochy vznášející se v prostoru. Dráty pod jejíma rukama ožívají, dostávají tvary a stávají se bytostmi. Sochařčinu jedinečnou tvorbu představuje nová výstava Beze strachu na Bořislavce v kulturním prostoru KKCG, které dostává jméno Artium. Představuje mimo jiné autorské cykly Kůže líná a Kluzká židle. Přímo pro prostor vznikl také několikametrový soubor soch s názvem Pilíř společnosti. Jedná se o první výstavu v rámci cyklu Linie odvahy, která v roce 2024 představuje na Bořislavce ženské autorky. Každá z nich svou unikátní výtvarnou linií odvážně odhaluje své pocity a vyjadřuje se k tématům, které chce reflektovat, sdílet a o kterých chce vzbuzovat emoce.

Veronika Psotková objevila před 17 lety při hledání vhodného materiálu pro své sochy rabicové pletivo, které se používá pro omítání ploch. Obyčejný stavební materiál, který umělkyni uchvátil. A to přesto, že práce je s ním mnohem náročnější než s jinými pletivy – je méně poddajný, hůř se tvaruje. „Vybrala jsem si schválně takto neušlechtilý materiál. Tu ušlechtilost se z něj snažím dostat ve tvaru a v soše samotné, která z něj vznikne,“ popisuje Veronika Psotková.

Je fascinující sledovat, jak pod jejíma rukama dostává pletivo tvary a z průmyslového výrobku se stávají na první pohled křehké, éterické sochy. Sama svou techniku tvorby popisuje jako „šití soch“. A i po tolika letech práce s rabicovým pletivem říká, že se stále učí a zlepšuje. „Vrstvím, stříhám, prošívám, modeluji, zase vrstvím a prošívám. Je to čistě ruční práce, jedinou mou pomůckou jsou rukavice a nůžky. Podle záměru a myšlenky, kterou chci sdělit, jsou ty sochy utažené a zpevněné, nebo nedokončené a rozvrstvené. Ten materiál mi dává velkou svobodu,“ říká autorka.

Výstava Beze strachu na Bořislavce představuje nejaktuálnější autorčinu tvorbu – konkrétně sochy, které vznikly v posledních letech. Mnohé z nich přímo pro Artium na Bořislavce. Ústředním motivem výstavy je odvaha udělat změnu a zároveň je spojující linkou také téma tlaku na jednotlivce, ať už z vlastního očekávání, nebo od společnosti jako celku. Vedle dalších tematických souborů Psotková na výstavě představuje autorské cykly Kůže líná a Kluzká židle. Dominantním objektem je ovšem především Pilíř společnosti, který je unikátním představením autorčiných figurálních site-specific kompozic, které dotváří přímo na konkrétním místě.

„Práce Veroniky je charakteristická snahou o silnou symbiózou mezi figurálními instalacemi a architekturou či konkrétním prostorem, kde jsou sochy prezentovány. Prostor Artia je velmi specifický, a proto je při výběru umělců i výtvarných děl naprosto stěžejní, aby autor prostoru rozuměl, akceptoval ho se všemi jeho specifiky. To se u celkové spolupráce s Veronikou podařilo. Sochy z rabicové sítě a jejich umístění i instalace se se vzdušným a prosvětleným prostorem Artia dokonale doplňují a obohacují se navzájem,“ kurátorka Alžběta Krajčíková.

Výstava Beze Strachu Veroniky Psotkové začíná v pátek 19. ledna a potrvá do 22. května. Otevřená je denně od pondělí do pátku od 10 do 18 hodin, o víkendech pak od 13 do 18. Vstupné je zdarma.

Veronika Kudláčková Psotková (*1981)

Narodila se v Opavě, žije a tvoří v Lounech. Absolvovala Ateliér sochařství I na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně (MgA., 2009). Dlouhodobě se věnuje zpracování lidských figur z drátěné sítě, čímž našla způsob, jak modelovat jedinečné sochy přímo z výsledného materiálu. Autorka stále rozvíjí a zdokonaluje způsob, jak pracovat s „drátěnou kresbou“ a prošíváním vnitřního i vnějšího objemu soch současně. Psotková sama o své technice hovoří jako o „hrubší ženské práci – šití soch“. Tím také dokazuje svou zručnost, bezpodmínečný haptický kontakt s materiálem a vztah, který mezi ní a tvarovanou sochou vzniká. Ačkoliv výtvarnice sochám nikdy nevdechuje konkrétní výraz ve tváři, díky řeči celého těla, zasazení do kontextu, symbiózy s architekturou a často site-specifickým instalacím skulptury žijí svůj příběh. Témata, která autorka představuje, vždy vycházejí z jejího vlastního prožitku, ať už se týkají ženství, partnerství, mateřství, či pochybností o sobě samé i sebepřijetí. Současně se však snaží, aby v jejích „drátěnkách“, jak realizace s oblibou nazývá, byla zachována nadsázka a humor.