OČITÝ SVĚDEK
Dokumentární anatomie masové vraždy
Od 18. února 2021 od 18.00 uvádí Činohra Národního divadla na svém webu ve světové premiéře film režiséra Jiřího Havelky a dramaturgyně Marty Ljubkové Očitý svědek. Zpracovává poválečný masakr na návrší u Přerova zvaném Švédské šance, kde bylo zabito 265 karpatských Němců, Maďarů a Slováků – většinou žen a dětí. Čechoslováci zde zabíjeli Čechoslováky. Autentická svědectví o této hrůze inscenátoři nahráli s herci na kameru tak, že připomínají prostředí, v němž všichni už rok žijeme: hovory na Skype nebo Zoom. Je to pokus o moderní příběhovou archeologii, je to starý příběh v dnešní vizualitě, je to stále stejně děsivé svědectví…
Jiří Havelka a kol.
OČITÝ SVĚDEK
Režie: Jiří Havelka
Dramaturgie: Marta Ljubková
Kamera: Martin Bražina
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Andrea Králová
Hrají: Saša Rašilov, Jan Bidlas, Filip Rajmont, Igor Orozovič, František Němec, David Prachař, Jiří Štěpnička, Matyáš Řezníček, David Matásek, Vladimír Javorský, Patrik Děrgel, Filip Kaňkovský, Petr Vančura, Radúz Mácha a mnozí další herci Činohry ND i hosté
Světová premiéra: 18. února 2021 v 18.00 na inscenační stránce www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/ocity-svedek-3266372
Prodej elektronických vstupenek k inscenaci začne v okamžiku její premiéry na inscenační webové stránce.Vstupenka platí 30 dní ode dne nákupu, během nichž je možné se na stránku opakovaně vracet.
Vstupné: 150 Kč
Zakoupením vstupenky získá divák přístup k filmu sestavenému z autentických svědectví a k bohatému bonusovému materiálu. Očitý svědek není běžná inscenace, ale není to ani pouhý film. Je to mikrosvět vystavěný kolem tragického příběhu z léta 1945. V jeho středu je autorský film složený z autentických svědectví – a kohokoli zaujme některá z postav, může se na její zprávu podívat v jednotlivých videích. Ale může se ponořit také do dobových materiálů: do fotografií, do jazyka vyšetřování, spisů, úřední mluvy, která halí lidskou tragédii v mezním historickém období. Divák sám se vlastně stává autorem své vlastní verze (ne)dávné události.
Cena pro školy: 100 Kč
Objednávky s požadovaným počtem elektronických vstupenek pište na mail skoly@narodni-divadlo.cz, minimální počet vstupenek není stanoven.
HISTORICKÁ UDÁLOST
Je noc z 18. na 19. června 1945, před měsícem skončila světová válka, a na jednom moravském nádraží se setkávají dva transporty. V prvním jedou Karpatší Němci, Maďaři a Slováci, kteří byli odsunuti během války do Sudet a teď se vracejí domů do Dobšiné, Kežmarku, Gelnice a dalších obcí. V druhém jsou příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky, bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru, pod vedením poručíka Karola Pazúra. Setkání těchto dvou skupin, jejichž někteří členové se osobně znali, vyústí ve vraždu 265 navrátilců, z nichž většinu tvořily ženy a děti. Na počátku stojí Pazúrův rozkaz „vypořádat se s esesáky“ – přičemž svědkem (němým, v mnoha případech aktivním) se stává nedaleká obec Lověšice u Přerova a její obyvatelé. Dalším dramatem je pozdější vyšetřování zločinu a řada očitých svědectví a dalších dokumentů, jež z něj zůstala dochována. Známe tak Pazúrovy výpovědi, zprávy, žádosti o milost, ale známe události i z pohledu tehdejšího starosty Lověšic i jejich obyvatel, kteří se zúčastnili nařízeného kopání hromadného hrobu. Rovněž víme, kdo vystřelil, můžeme si přečíst, co prohlásili spolucestující z transportu a co ti, kteří se pak s vojáky zase setkali doma na Slovensku…
DRAMATURGYNĚ O INSCENACI
Inscenace Očitý svědek měla původně vznikat v zimních měsících letošního roku a na konci několikatýdenního zkoušení měl být projekt postavený na dokumentárních materiálech, který by se formálně inspiroval antickým divadlem. Zajímala nás historická událost z roku 1945 a zároveň „očité svědectví“ – princip postavy, která přichází na jeviště, aby nám sdělila, co se stalo kdesi v zákulisí. Přesně tak, jak jsou konstruovaná antická dramata.
Vzhledem k pandemickému dění však brzy bylo zřejmé, že zvažovanou jevištní podobu bude třeba opustit – přesto jsme na Očitého svědka nechtěli rezignovat. Když jsme s režisérem Jiřím Havelkou přemýšleli, kudy se nově vydat, abychom nebloudili prošlapanými cestami překlápění divadla do filmu, nechali jsme se inspirovat virtuálním prostředím, v němž se teď všichni hojně pohybujeme. Každodenní zírání do obrazovek a hodiny on-line debat nám připomněly policejní a soudní výslechy, které jsme měli připravené pro jevištní verzi, a tak jsme velkoryse rozšířili původní koncept bezmála desítky hereček a herců na „monumentální“ několikagenerační výpověď o tom, co může přinést lidské zlo, ale i lhostejnost a strach, a nakonec jsme ji upletli jako obrovskou síť, v níž se může chytit skoro každý.
Marta Ljubková
REŽISÉR O INSCENACI
Přerovský nebo podle ještě bližší obce lověšický masakr na Švédských šancích je výjimečný nejen svým rozsahem, ale ještě ze dvou dalších důvodů. Jednak při něm víceméně Čechoslováci vraždili Čechoslováky – mnozí se dokonce osobně znali –, jednak vyšetřovací spis celého případu je nebývale objemný. Obludnost této popravy totiž nedovolila, aby ji šlo snadno ututlat, a tak došlo k několikanásobnému vyšetřování jak civilním soudem, tak vojenskou prokuraturou. Od některých lidí, kteří byli očitými svědky té strašné události, máme k dispozici až tři výpovědi, a ty se od sebe samozřejmě někdy více, jindy méně liší. Už to samo o sobě by stálo za zpracování, protože postup vyšetřování celé kauzy dokonale demonstruje zdejší erozi právního státu v letech 1945 až 1948.
Je to zoufalá studie, co se stane, když se nikdo nevzepře očividnému bezpráví a neudělá nic, aby mu zabránil. Když se pak někdo rozhodne označit nějakou skupinu lidí za nepřátele a trvá na tom, třebaže pro to nemá důkazy, ostatní mu dříve či později podlehnou a jednají pak podle toho. A to může mít pouze tragické následky. Taky proto pro mě natáčení jednotlivých výpovědí představovalo nečekaně trýznivý zážitek. V té jednoduché, ale nepříjemné situaci vyšetřovaného, který promlouvá k vyšetřujícímu – v našem případě do kamery –, začala lověšická krvavá akce před mýma očima doslova ožívat v celé své patologii. Najednou to nebyly protokoly, ale lidé.
Jiří Havelka
