Byl součástí skupiny Queen, přesto neodehrál jediný koncert. O kom je řeč? Peter Freestone byl manažerem a osobním důvěrníkem Freddieho Mercuryho, absolvoval s ním asi 400 koncertů a po jeho odchodu se přestěhoval do České republiky. „Chtěl jsem odjet pryč, někam úplně jinam,“ říká s ohledem na pronásledování novinářů, kteří se na jeho přátelství s rockovou ikonou stále vyptávali. Dnes, po 25 letech, sám pořádá na toto téma přednášky. Naposledy promluvil před valentýnským promítáním životopisného filmu Bohemian Rhapsody v Centru Černý Most.
Lidé se Vás často ptají, do jakého hudebního žánru byste Queen zařadil. Co jim odpovídáte?
Když se nad tím zamyslíte, nejvíce se asi blíží progresivnímu rocku, ale není jednoduché je takhle zaškatulkovat. To je prostě Queen. Žádná jejich dvě alba nejsou stejná, psali písně pro lidi tak, jak si mysleli, že se jim budou líbit. Napříč žánry. Když si uvědomíte, že alespoň jednou týdně někde slyšíte We Are The Champions nebo We Will Rock You, a to jsou to písně čtyřicet let staré, asi to dělali dobře. Je jejich hudba je nadčasová stejně jako Mozart, toho taky občas posloucháme dodnes.
Co se stalo s Freddieho podílem ve skupině po jeho smrti v roce 1991?
Když Fredie napsal svou poslední vůli, byla strukturovaná následovně. Měl podíl 25 % z veškerých příjmů skupiny a tuto část po své smrti rozdělil mezi svou rodinu a svou osudovou ženu Mary Austinovou. Zahrnovalo to jeho majetek, dům, budoucí příjmy skupiny, prostě všechno. Ale pouze na budoucích 50 let. Nikdo nepředpokládal, že o tolik let později budou stále slavní. Mysleli si, že po Freddie smrti skupina zanikne a nikdo už jejich hudbu nebude poslouchat. V současné době jde značná částka skupiny na charitu.
Na co ještě se Vás lidi často ptají?
Třeba jaká byla jeho oblíbená barva. To byla žlutá. Taky měl rád pálivé jídlo, vstával v devět hodin, měl rád černý čaj a tak podobně…
A co říkáte na nový film Bohemian Rhapsody?
Spoustu lidí si myslí, že když viděli tenhle film, tak znají Freddieho. Ale to není pravda. Měli by si uvědomit, že je to hollywoodský film, není to dokument o jeho životě.
Je tam něco, s čím opravdu nesouhlasíte?
Asi nic zcela zásadního. Možná mi tam chybí lepší vykreslení vztahu s jeho přáteli. I když jedna věc mě přece jen zklamala. Freddie byl člověk, který se strašně rád smál. Tak si ho pamatuju. Měl skvělý smysl pro humor a vybavuju si ho s takovým tím úsměvem, kdy se ještě zvýraznily ty jeho zuby. Mimochodem, ty si nikdy nenechal spravit, protože se bál, že se mu změní hlas. Smál se s kamarády i sám doma, to mi tam trošku chybělo.
Jak se dozvěděl o tom, že trpí AIDS?
Jeho nemoc se začala projevovat pomalu a nejčastěji po velkým turné. Byly to opravdu velkolepé a fyzicky náročné show a Freddie věděl, že něco není v pořádku. Začal být po koncertech neobvykle unavený, i když to na sobě nejdřív nedával znát. Asi už se domníval, o co se jedná, ale až do 1987 neměl finální diagnózu.
Členové kapely se prý v zákulisí po koncertě dokázali pěkně pohádat. Je to pravda?
Ano, je to tak. Měli vždycky společnou šatnu a půl hodiny po koncertu tam nesměl nikdo být nikdo jiný než oni čtyři a já. Pomáhal jsem jim z propocených šatů. A to byla příležitost, kdy si mohli, jak to říct hezky, navzájem vyjádřit své pocity. To byla ta chvíle, kdy se tříštila zrcadla a vzduchem lítaly lahve. Navzájem na sebe třeba křičeli, že výkon toho druhého nestál za nic, že hráli falešně a tak. Freediemu třeba vyčítali, že zapomněl slova a tak dále. I když lidé to kolikrát ani nepoznali. Absolvoval jsem s nimi asi 400 koncertů a nezažil jsem, že by se o některém z nich říkalo, že by byl špatný. Diváci si užívají atmosféru, to že tam prostě jsou, takže leccos přeslechnou. Ale kapela ne.
Opravdu to bývalo takhle vyhrocené?
Je to tak. Brian vždycky zahrál pár špatných tónů, Roger, ten prostě seděl za bicími a jel si to svoje… Ale často to schytával právě Freddie, protože zapomínal text nebo měnil jednotlivé sloky.
Pořád jenom vyprávíte o Freddiem. A co vy?
Já mám rád zelenou, ale taky záleží na tom, jakou mám ten den náladu. Taky mám rád kytky… Ale mně nevadí mluvit o Freddiem. Víte, ono to bylo tak… Když něco skončí, musíte začít dělat něco nového. Moje práce skončila v únoru 1992, tři měsíce po tom, co umřel Freddie. A chtěl jsem odjet někam pryč, někam úplně jinam, protože všude v médiích, v televizi, v rádiu se mluvilo o jeho smrti. Uplynuly dva roky, ale vždycky si mě lidi a novináři nějak našli. Chtěli točit rozhovory, chtěli mě zapojit do dokumentů o Freddiem a podobně. Musel jsem se s tím smířit, že otázky asi nikdy neustanou. Zvykl jsem si a nevadí mi to. To, že se lidi pořád ptají, znamená, že Freddie je stále v jejich srdcích.
