Dane, jak vznikla myšlenka, že budeš studovat operní zpěv?
Já nahodím kolovrátek (smích). Dostávám tuto otázku skoro pokaždé a pokusím se to říci ve zkrácené verzi. Začalo to tak, když jsem ve třech letech hrát na klavír, postupně jsem si přidal kytaru a klarinet a flétnu. Naši mě vždy vedli k hudbě . V 18. letech jsem skončil s vrcholovým sportem, kvůli zranění. Měl jsem najednou dost volného času a tak jsem přemýšlel, co dál. Protože jsem chodil do pěveckého školního sboru a studoval jsem na gymplu, tak jsme s kamarády založili kapelu. Hráli jsme po klubech a bylo to príma. Řekl jsem si, že by asi bylo dobré mít i nějaké hudební vzdělání a tak jsem zašel za panem profesorem Bredschneiderem, což je úžasný klarinetista, sólista Národního divadla, a skvělý učitel, který mne učil od 8 let na klarinet a říkal mi ať zpívám. Tak jsem mu po 10 letech zavolal a on mne odkázal na pana profesora Zdeňka Jankovského, výborného sólistu opery Národního divadla, tenoristu a také úžasného člověka. Bohužel před nedávnem, v neuvěřitelných 92. letech zemřel. Ten mne ze začátku naučil poslouchat a hlavně milovat vážnou muziku a operu. Pak teprve mne začal učit zpívat, měl jsem ze začátku jen jednu oktávu rozsah. Učil mě i pěvecky dýchat a to vše zadarmo, protože nevěděl, jak to se mnou dopadne. Pak jsem platil 50 korun na hodinu (smích). Já se pak dostal na konzervatoř a šel jsem k němu do třídy.
A po škole následovalo angažmá v divadlech?
V šestém ročníku jsem se dostal jako elév do Národního divadla. Následovalo hostování v Plzni, Liberci a dalších městech. Pak nastala krizová situace . Dostal jsem se do sporu s jedním ředitelem nejmenovaného divadla, který na mne ušil štvavou boudu. Protože jsem byl odchovaný Mayovkami a svým otcem, tak jsem věřil v morální černobílé hodnoty a tento spor vyústil fackou, kterou jsem mu uštědřil. Bohužel tehdejší doba těmto lidem nahrávala a já jsem byl vyhozen postupně ze všech divadel, nakonec i z Národního divadla. Bohužel jsem byl odmítnut postupně i na dalších místech.Takže jsem se dostal na tzv. Černou listinu. „Máte sice nádherný baryton ale máte velikou konkurenci a je vás moc.“, byla nejčastější věta, kterou jsem slyšel. Toto období trvalo asi rok. V té době mi také bohužel zemřel tatínek a já se dostal do velikého presu. Finančně jsem na tom byl tak, že můj denní rozpočet byl 2.50 Kč, což bylo na pytlík kolínek a dvě vajíčka. Bavíme se o roce 1992, byla to pro mě velká krize. Pak jsem dostal nabídku na roli v operetě v Teplickém divadle, což v té době bylo naprosto bezkonkurenčně nejhorší divadlo v republice. To bylo pro mne nepřestavitelné, protože jsem byl nafoukaný operák. Tam mne vzali na půl úvazek a dělal jsem tam jednu inscenaci. Na premiéru se dostavil i tehdejší ředitel Ústeckého Operního divadla a ten si mne vybral. Ústecké Operní divadlo bylo nově otevřené a hrála se v něm hlavně opera. Takže jsem byl zase zpátky ve své milované opeře a hlavně v mladém kolektivu, což je v opeře unikát. Tam jsem zažil dvě hezké divadelní sezony. Hostoval jsem zase i Národním divadle. A pak začaly přicházet i nabídky na konkurzy na muzikály. Jedním z nich byl i Drákula. Já jsem však měl z konkurzů fobii a na žádný jsem nešel. Pak za mnou přijel Lubo Fric z muzikálu Drákula a přivezli mi nahrávky a texty. Ty role a hlavně ta hudba a texty mě zaujaly, byly nádherné. A že mě Beďo prosí, abych přijel. To už mi přišlo nevychovaný a trapný, abych nepřijel a hlavně jsem moc chtěl s režisérem Bednárikem spolupracovat. Viděl jsem pár jeho inscenací operních, které byly perfektně zpracované a to mě přesvědčilo. Jel jsem na konkurz. Měl jsem tehdy černé vlasy a fousy a chodil jsem v černém kabátě. Po dlouhé době se mi svěřil choreograf Richard Hess, že mu proběhlo hlavou „Ježiš, ten je krásnej, kéž by uměl aspoň trošičku zpívat.“ Zpíval jsem před velkou komisí, kde tehdy seděli Běďo, Richard Hess, Egon Kulhánek, Karel Svoboda, Zdeněk Borovec a také producenti. Po konkurzu mi Beďo oznámil, že se mu to moc líbilo, ale už tu roli obsadili, ale moc by mě chtěli na hlavní roli Drákuly. Nebyl jsem na to připravený a hodně mne to zaskočilo. Jak jsem byl tak překvapený, tak jsem na tu nabídku kývnul. Tak odstartovala moje muzikálová éra.
V roli Drákuly jsi byl bezkonkurenční a neuvěřitelně charismatický. Jak jsi vlastně hrál Drákulu dlouho?
První sérii přes tři roky, v Kongresovém centru, pak dva roky na Slovensku. Nejdříve v Bratislavě a pak v Prešově. Pak se Kleopatra v roce 2005 vrátila do Prahy do Divadla Hybernia k panu producentovi Lichtenbergovi. Tam se hrála Kleopatra více než rok. Já už jsem byl z divadla odejitej, ale volali mi kamarádi, ať se vrátím a mě se začalo po divadle a kamarádech stýskat a tak jsem tu nabídku do Hybernie přijal. Odehrál jsem přes 1100 představení.
Takže tehdy vznikla tvoje spolupráce s panem producentem Lichtenbergem?
Původně za mnou přišli Olda s Michalem Davidem po premiéře Kleopatry a nabídli mi roli Caesara. Bohužel jsem to musel tenkrát z časových důvodů odmítnout. I přesto, že jsem absolvoval nějaké nahrávky ve studiu u Michala Davida. Moc mne to tenkrát mrzelo, ale musel jsem splnit závazky, které už jsem měl domluvené. Takže jsem to musel v té době odmítnout.
A pak přišly i jiné nabídky na muzikály?
Ano, po Drákulovi přišel Kat Mydlář, Baron Prášil, Don Giovani a teď Caesar v Kleopatře.
Takže, teď konečně nastala ta správná doba na Caesara v muzikálu Kleopatra?
Ano, a jsem za tu nabídku moc rád. Moc se na Kleopatru těším. Mám tam spoustu kamarádů a kamarádek a rád se s nimi potkám opět na jevišti.
Dane, co ty a tanec? Kleopatra zaznamenala spoustu změn včetně náročnější choreografie, kterou s vámi všemi nastudovala Leona Qaša Kvasnicová. Máš nějakou taneční průpravu?
(Smích) já jsem vysloveně „netanečník“. Jediný kdo mě v životě donutil tančit, byl Ríša Hess, který mě zapojil do „Uňáckejch“ tanečních představeních. Měl se mnou tolik trpělivosti, a navíc jsme byli výborní kamarádi, že mne naučil pár tanečních kroků. Doteď nevím, zda se to dá nazvat tancem.. V Baronu Prášilovi mne tancovat donutila, Kristinka Kloubková. A ta snad ještě víc než Ríša, ale ten důvod byl, že jsem jí chtěl udělat radost, protože jsem jí miloval. Jinak jsem opravdu „netanečník“.
Muzikály byly vždy nejen o zpěvu ale také o tanci a činohře. Zpěv nebudeme rozebírat, to všichni vědí, že jsi vynikající zpěvák. Tanec jsme už také probrali. Ale co činohra, máš nějakou divadelní průpravu?
Ano mám činoherní průpravu z konzervatoře, kde nás mimo zpěvu učili i hrát. Také jsem hrál v Divadle na Zábradlí Shakespeara a snad mám i dost zkušeností z předešlých muzikálů(smích).
Tvými kolegyněmi v muzikálu Kleopatra budou Kamila Nývltová a Radka Fišarová. Máš už nějaké profesní zkušenosti s těmito umělkyněmi?
Mám s nimi velmi dobré profesní zkušenosti, obě jsou to také moje velmi dobré kamarádky a navíc úžasné profesionálky. U Kamily mě navíc fascinuje to, že ona je výherkyní nějaké strašlivé pěvecké soutěže. A dokázala se prosadit v muzikálovém světě a předvádí naprosto skvělé výkony a navíc jsou to obě nádherné baby.
Dane, co je pro tebe při výběru muzikálu nejdůležitější?
Tak pro mě je určitě nejdůležitější hudba a texty, musí se mi líbit. Neméně důležitý je pro mě také realizační tým a hlavně kolegové. Mám výbornou zkušenost s Filipem Renčem už z Barona Prášila a proto jsem rád, že režíruje Kleopatru.
