Vychází vskutku netradiční román DOKONALÁ CHUŤ aneb SNĚZ SI SVÉHO MANŽELA Natalie Young.
Britská média přisoudila této knize aspiraci na knihu letošního roku, získává výborné recenze, boří mýty…
A je skvělé, že nakladatelství Domino tuto knihu dokázalo ve stejném roce, kdy vyšla v originále (Season To Taste), přeložit a vydat v češtině, navíc v neobyčejném polygrafickém provedení.
DOKONALOU CHUŤ aneb SNĚZ SI SVÉHO MANŽELA britské autorky Natalie Young přeložil Jan Netolička a díky své ojedinělosti je zařazena do edice s názvem Mimo edice nakladatelství Domino. DOKONALÁ CHUŤ aneb SNĚZ SI SVÉHO MANŽELA vychází 15. října. Tohle datum si rozhodně poznačte do svých diářů.
DOKONALÁ CHUŤ aneb SNĚZ SI SVÉHO MANŽELA
Seznamte se s Lizzií Prainovou: ženou v domácnosti, která nedávno překročila padesátku. Bydlí v domku u lesa se svým psem Ritou. Moc ráda vaří a lidem ze sousedství se vyhýbá. Pro obživu peče jiným dorty. Jejího manžela Jacoba už pár dní nikdo nespatřil. To proto, že ho Lizzie minulé pondělí v náhlém hnutí mysli praštila do rýčem hlavy. Co by měla podniknout teď? Pokud chce začít nový život, který si podle vlastního mínění po ubíjejících třiceti letech v Jacobově stínu plně zasluhuje, musí se zbavit jeho mrtvoly. Způsob, jakým se to Lizzie rozhodne učinit, vychází z jejího vrozeného smyslu pro praktičnost. Nic pro slabší povahy. Lizzie však svůj plán hodlá dovést do zdárného konce. Protože jedině tak bude moci začít konečně žít.
Temný, vtipný, a místy značně bizarní příběh v sobě nese hlubokou lidskou linku. V Lizzii Prainové stvořila autorka jednu z nejvýraznějších literárních hrdinek poslední doby.
Proč byste si měli knihu DOKONALÁ CHUŤ aneb SNĚZ SI SVÉHO MANŽELA přečíst? Doporučuje Karin Lednická, majitelka nakladatelství Domino a žena, která tak trochu kontroverzní knihu objevila pro české čtenáře: „Ta kniha je vskutku neobyčejná. Můžete ji číst jako bizarní příběh anglické dámy s kanibalskými sklony, který je nádhernou ukázkou britského černého humoru. Možná k vám ale bude promlouvat spíše jiná rovina: smutné líčení promarněného a protrápeného života. Ideální samozřejmě je, když se obě tyto vypravěčské roviny spojí. A Natalii Young se je podařilo spojit fantasticky, což z jejího románu bezesporu činí skutečnou literární událost.“
Natalie Young ke knize dodává: „Přivedla mě k tomu vlastní imaginace. Ať už je ten příběh jakýkoli, představit si ho lze. A mě těší, že jsem to udělala – nikoho přede mnou nic takového nenapadlo. Alespoň ne v této podobě. Roaldu Dahlovi by se moje kniha určitě moc líbila! Proto jsem však Dokonalou chuť nenapsala. Dlouho jsem nosila v hlavě vizi ženy, která bydlí osaměle v lese. Oba moje romány začínají popisem nálady, v tomto případě chladného rozmyslu. Ten les si pamatuju z dětství. Je časné ráno, z předních dveří domu vychází žena a shýbá se pro předmět, který leží na zápraží…“ 
Rozhovor s autorkou Natalií Young
Co bylo prvotní inspirací k napsání Dokonalé chuti?
Tvorba Louise Bourgeoisové, zejména socha Zničení otce, a román Prasečiny od francouzské spisovatelky Marie Darrieuseqcové, v němž se žena přemění ve svini. Dále řecké mýty, Shakespeare a Volver, film Pedra Almodóvara.
Proč jste vlastně napsala knihu o ženě, která sní svého muže?
Přivedla mě k tomu vlastní imaginace. Ať už je ten příběh jakýkoli, představit si ho lze. A mě těší, že jsem to udělala – nikoho přede mnou nic takového nenapadlo. Alespoň ne v této podobě. Roaldu Dahlovi by se moje kniha určitě moc líbila! Proto jsem však Dokonalou chuť nenapsala.
Dlouho jsem nosila v hlavě vizi ženy, která bydlí osaměle v lese. Oba moje romány začínají popisem nálady, v tomto případě chladného rozmyslu. Ten les si pamatuju z dětství. Je časné ráno, z předních dveří domu vychází žena a shýbá se pro předmět, který leží na zápraží…
Na jaké knihy si vzpomínáte z dětství?
Na Pidilidi od Mary Nortonové, malé tvory, kteří si od velkých lidí půjčují vše, co potřebují k živobytí. Cokoli od Enid Blytonové. V dětství jsem ale četla pomálu, protože jsme doma neměli moc knih. Hodně jsem se proháněla po lese, bojovala se sourozenci a bojovala ve škole. Ale potřeba číst ve mě byla, jinak bych nezačala chodit do knihovny. Tam jsem objevila Roalda Dahla! A taky knihy pro kluky o dobrodružstvích na moři a o válce.
V jedenácti mi přišel do rukou román Na Větrné hůrce a dodnes mám živě v paměti, že právě při čtení této knihy jsem začala děj skutečně prožívat a hluboce vnímat. Teď v dospělosti považuju předimenzovanou mizérii za úsměvnou, ale tenkrát v jedenácti dvanácti letech to pro mě bylo zásadní dílo, které mi sdělovalo, že každý člověk musí zjistit, kým vlastně doopravdy je. Brala jsem to poselství velmi, velmi vážně.
S kterými literárními postavami byste se ráda setkala?
Pozvala bych na večeři Janu Eyrovou a zeptala se jí, jestli je vážně nutné, aby se k Rochesterovi vracela. Promluvila bych s ní o jejím dětství a pokusila se zjistit, jestli nenarazíme na nějakou patologii, která ji žene do takového příšerného vztahu.
Taky bych si ráda promluvila s Nabokovem o Kafkově broukovi, taky s Ovidiem bych mohla zapříst hovor na téma nespavosti, jídla a proměn. Upekla bych gigantický dort pro třicet žen a mužů, jejichž dílo mě ovlivnilo nejvíce a pak bychom tam společně pili víno a čaj a dali bychom si nohy nahoru a snažili se navzájem rozesmát. Anebo bychom jenom tiše seděli a hleděli na ten velký dort.
Píšete jen o ženách?
Ne, píšu o tom, o čem chci psát. Přijde inspirace… a je to. Když na něco bez ustání myslím, vím, že o tom musím začít psát. Pak už jen nechám plynout myšlenky, které nakonec uspořádám do nějakého tvaru. Své knihy přivádím na svět spíše prostřednictvím citů než rozumu. Neuvědomila jsem si, že píšu knihu o kanibalismu. Prostě jsem sledovala tu ženu, co osaměle žila v lese. A pak jsem se jednoho dne probudila a věděla jsem, co ta žena udělá.
