Potkat na ulici či v dopravním prostředku člověka s asistenčním psem už dávno není výjimečná situace. Víte ale, jak se k takové dvojici chovat, abyste jí co nejvíce usnadnili život?
Asistenční pes je pro svého pána neocenitelným společníkem. Pomáhá mu najít správnou cestu a udržet si duševní pohodu, představuje pro něj zdroj bezpečí a někdy i zdravotního dohledu. Člověk se zdravotním postižením a jeho pes jsou proto nerozlučnou dvojicí, která se všude pohybuje společně. Asistenčního psa poznáte podle postroje s označením společnosti, která ho vycvičila, a také podle mimořádně klidného počínání. Byla by však chyba si toto počínání vykládat jako pozvánku k drbání za ušima nebo jinému kontaktu. Abychom nenarušovali jejich práci a schopnosti, měli bychom se k psím pomocníkům chovat podle pravidel. O ta nejdůležitější se s námi podělila Zuzana Daušová, ředitelka Centra výcviku psů pro postižené Helppes, která je zároveň trenérkou psích pomocníků a zkušenou znalkyní jejich duše.
- Psí asistenty nelitujte. Nejsou to žádní nevolníci trpící pod bičem otrokáře, nýbrž zodpovědní pomocníci. Svou práci milují a ochota pomáhat byla jedním z hlavních předpokladů pro jejich výběr do výcviku. Na oplátku dostávají to, co je pro každého psa nejvyšší hodnotou – společnost a pozornost jejich pána. Jsou spolu čtyřiadvacet hodin denně, chodí spolu do práce, za vzděláním i za zábavou. Pejskům je dopřáván také plnohodnotný psí život – procházky, volný pohyb, hry s lidmi i psími kamarády.
- Asistenčního psa nikdy nevyrušujte od práce. Nevolejte na něj, nepískejte ani nemlaskejte, nesahejte na něj, i když vám připadá roztomilý a přátelský. Pokud si chcete psího pomocníka pohladit, vždy se zeptejte jeho držitele bez ohledu na jeho handicap. A nemějte mu za zlé, pokud vám to nedovolí – jistě má své důvody. Pes přece není veřejným majetkem, na který si může sahat každý, komu se zlíbí.
- V žádném případě psí pomocníky nekrmte. Za prvé byste je odváděli od jejich úkolu, za druhé nemůžete vědět, zda pejsek nemá nějaké dietní omezení. V dobré víře byste tak mohli vážně poškodit jeho zdraví, což by ovlivnilo i život jeho pána se zdravotním postižením.
- Chcete-li být člověku s postižením nápomocni, vždycky se ho nejprve zeptejte, zda vaši pomoc potřebuje a chce. Nesnažte se svou pomocí nahrazovat práci psa, i když máte pocit, že daný úkon zvládnete lépe. Pes dobře ví, co dělá, a se svým pánem je perfektně sehraný. Kromě reálné pomoci dává pes svému člověku i pocit nezávislosti a soběstačnosti, o který ho svou nevyžádanou pomocí naopak připravujete.
- Jak se chovat k člověku s asistenčním psem, naučte i své děti. Ani ony by se neměly na pejska vrhat, i když s dobrými úmysly. Své vlastní psy držte od psího asistenta dál a rozhodně jim nedovolte, aby ho rozptylovali, či dokonce obtěžovali.
Držitelé psích pomocníků mají zákonem zaručen vstup i do míst, která jsou běžně psům nepřístupná, například do zdravotnických zařízení nebo restaurací. Proto je naprosto nevhodné napomínat člověka s asistenčním psem, že se nachází někde, kam podle vás pes nepatří. Je to stejné, jako byste vozíčkáři řekli, že nesmí vjet do prostor na svém invalidním vozíku, protože by mohl zašpinit koberce. Asistenční pes také není povinen nosit v dopravních prostředcích náhubek. Pokud například neslyšícímu upadne nějaký předmět na zem, pes mu ho automaticky podá, což by s náhubkem nemohl.
Na člověku s postižením nemusí být jeho handicap na první pohled patrný, přesto má svá práva a zaslouží si ohledy stejně tak jako jeho psí pomocník.
