Téma výstavy Tomáše Jetely vychází z dlouhodobého horizontu myšlenkových procesů, jež se zabývají rozdvojeností či spíše rozvětveností lidské mysli. Vernisáž výstavy X – Hyde Star Anciet Rhymes se koná 28.11. v 18 hodin v Galerii 1. Výstava potrvá od 29.11. do 30.12.23.
Český malíř Tomáš Jetela (narozen 1. ledna 1986) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér malířství u prof. Michaela Rittsteina, ateliér grafiky u Jiřího Lindovského). V roce 2008 byl na studijním pobytu na Universidad Complutense de Madrid ve Španělsku. V roce 2008 získal ocenění Arte emocion a v roce 2013 se stal vítězem Ceny kritiky za mladou malbu. Vystavuje v ČR i v zahraničí, například v Londýně, Miami, Budapešti, na konci loňského roku v Paříži a příští rok se bude jeho dílo dražit v mezinárodní online aukci pro světově známou a uznávanou nadaci The Laurel Foundation.
Ke své inspiraci ohledně tématu výstavy X-Hyde Star Anciet Rhymes Tomáš říká:
„Rozštěpené kousky v nás, dvě i více osobností obývající společný prostor, tahle idea okupuje umění po staletí. V literatuře ji můžeme najít např. v díle Dr. Jekyll a Pan Hyde. Vidíme ji v mytologii, v postavě Boha Januse. Objevuje se i v pop-kultuře v komiksu Hulk. Příkladů je spousta. Musím ale podotknout, že zde mluvíme o jednom úhlu pohledu, o jedné významové rovině, sice zásadní, ale ne jediné a nejspíš ne i nejdůležitější.“
Výstava nabízí určité „pole“ interpretačních možností. Projevuje se konfigurací podnětů vyznačujících se substanciální neurčitostí, které vedou vnímatele k tomu, aby dílo „četl“ pokaždé jiným způsobem. Nalézá se zde „záhadná konstelace“ prvků (ať už v obrazech, mezi obrazy, obrazy a světem atd.), jež mohou vstupovat do roztodivných vzájemných vztahů. V tomto smyslu mají vystavené obrazy blízko k manýrysmu (alegorie, enigmatičnost, náznaky atd.), konkrétněji některé z nich přímo čerpají z díla Giuseppa Arcimbolda.
„Přítomnost Giuseppa Arcimbolda v mých plátnech jsem si uvědomil až zpětně, tzn. že nejdříve vznikly obrazy, a pak až uvědomění, že nejspíše podvědomě na mě působila jeho „energie“, jež zanechal v minulosti v Praze. A cítím ještě jedno spojení s manýrismem, v obou případech jde o přechodové období, neuchopitelné a nezakotvené ve své době, jak v rovině historické, tak ve vývoji vlastní tvorby. Než se rozepíšu o výše zmiňovaném tématu, chci poukázat na řetězec experimentů, které se snaží vnést do díla „pohyb“, což není nic nového, snahu o zobrazení pohybu provází celý vývoj výtvarného umění, vytušíme jej už z jeskyních maleb nebo u Niké Samothrácké, můžeme na tuto snahu narazit u opakující se téže figury či zachycení „vnitřního pohybu“ u Tintoretta a impresionistů, avšak moje práce odkazuje přímo na dynamické rozšíření futuristických forem a kubistický rozklad…“vysvětluje Jetela.
V otázce rozdvojené osobnosti (či mnohonásobné osobnosti) se odkrývají průniky do cizích myšlenek a obnažuje se originalita chladných dedukcí a nezkrotných představ. Poskvrnění všetečného “já” se pro lidská pravidla stává hříchem.
Člověk věří ve výlučnost své separace, v jedinečnost svého bytí, prezentuje se jako plíce, která zapomněla na svoji sestru. Jako žaludek krávy popírající existenci svých bratrů. Hrajeme hru na jednoho člověka a prostá pravda naší schizofrenické skutečnosti nás děsí. Stojíme čelem v koutě a tušení dalších stínů za námi se snažíme ignorovat. Vypudit a potlačit možnost, že je nás víc, se stává naší prioritou.
Respektujeme pravidla a nesneseme chaos, který nás obdarovává genialitou. Zapalujeme příběhy z nesčetných mozkových aktivit roztěkaných romanopisců. V jednom celku dojde ke sváru mezi prezentací sebe a potlačenými kousky tvého “já”.
Čím více nás je, čím více protikladů vlastníme, tím častěji jsme schopni nahlédnout nad mraky a tančit v záři hvězd. V záhonech duše bloudí všetečná sebranka vzácných choleriků, uzavírají dohodu s mozkem a podmaňují si pro sebe ty vzorce chování, které se všeobecně potlačují. Falešný pocit osobitosti tvoří normalitu a nevinné oči hlupáka ukazují na bludy o jednom vypravěči.
„Poukazuji na vícesložkového člověka. Díky mnohosti svých démonů se propadá do propasti nikdy nekončící metastáze myšlenek. Tato odrůda si uvědomuje svůj status a objevuje, že na myšlení není sama. Vím, že nás myslí víc, tedy koexistujeme.
Být částí celku a slyšet zpěv ostatních druhů. Jejich našeptávání je třeba pozorně naslouchat, i když přirozenost nám velí jej ztlumit. Nevidomé „já“ se snaží dát řád a harmonii rozlehlé poušti.
Kdo vidí linku a ne síť, budí se chudší o nesčetná dobrodružství. Málokdo se nechá vábit sirénami do nebezpečných výšin, odkopává vidinu na svůj “styl” s vědomím toho, že omezenost “stylu” je pro druhé vrcholem jedinečnosti. Čím více vlastníš postav, tím více obzorů originality objevíš. Objasní se věci nevídané a pak přichází výsměch omezenosti tomu takříkajíc jedinečnému výrazu, za který jsou ti slabomyslní ceněni.“říká Tomáš.
Potoky pradávných archetypů v našich zákoutích nechápou zločiny páchané na sobě samotných. V reji kontroverzních interakcí se otázky překřikují a odpovědi nepřicházejí. Chaos tisíce žhnoucích obsesí splašených pánů a sluhů v jediné hlavě. Vidíš odrazy zubů hyen v hlubinách, kam nechceš posvítit. Odmítáš pohlédnout na tento dav, který se dere na povrch, žiješ v iluzi existence svého jedinečného “já”. Přelud sebe vydáváš za sebe sama.
