- Kdo je Ivana Špičková
Když se tak zamyslím, jsem městský člověk. Narodila jsem se v Ostravě, studovala jsem v Ostravě a v USA, pracovala jsem v Ostravě, Praze, Brně a USA, nyní žiju a pracuju v Brně. Mám vystudovanou ekonomii na Univerzitě v New Havenu, bakalářské studium v oboru mezinárodní obchod a magisterské v oboru financí. Pracuji v oboru finančních analýz. Vedle toho si hýčkám svou druhou práci, psaní historických románů. Ráda píšu o období antiky, ale nezaměřuji se výhradně na jednu dobu, bavilo mě psát i o novověku. Když připravuji podklady k románu, dávám přednost historickým pramenům, pokud jsou dostupné a ty potom doplňuji informacemi novodobých historiků. Musím samozřejmě podotknout, že se jedná o beletrii, tedy příběhy na skutečném historickém pozadí, ale příběhy smyšlené.
Jsem žena, dcera, manželka, matka, přítelkyně, kolegyně, sousedka i známá. Člověk má v životě vždycky více než jednu roli.
3. Možná banální otázka, jste spisovatelkou?
Ano, jakmile držím v ruce vydanou knížku, určitě se cítím jako spisovatelka.
4. Píšete, máte rodinu, chodíte do zaměstnání, lze to skloubit?
Den má pro každého 24 hodin. Takhle mám alespoň pádný a naprosto objektivní důvod, proč nemám úhledné kopečky prádla ve skříni a proč nemůžu zdvihat činky v posilovně. Mám taky důvod proč mít výbornou náladu, když je o víkendu ošklivo, že by člověk psa nevyhnal. Když je hezké počasí, tak jedeme s rodinou na výlet a užíváme si. Když je ošklivě, tak můžu sedět u počítače a psát. Vlastně mám pořád důvod pro to, cítit se šťastná.
- Píšete historické romány, ale největší prostor věnujete mezilidským vztahům, kladným i záporným lidským vlastnostem. Je to záměr?
Ano, v beletrii je nejdůležitější příběh a to, kde a v jaké době se odehrává, už je pouze dokreslení toho příběhu. Ten, kdo chce studovat historii, tak sáhne po odborné literatuře. Já sama, čím hlouběji jsem se snažila proniknout do historických faktů, tak tím více jsem zjišťovala, že ani o skutečných historických osobách nejde psát jednoznačně pravdivě už toho důvodu, že samotní historici o ni často podávají konfliktní svědectví. Na druhou stranu lidské vlastnosti, vášně, ctižádost, bolest i láska zůstávají pravdivé napříč věky, lidé se charakterem příliš nemění, byť jejich okolí ano. Dávám tedy přednost tomu, aby ty hlavní postavy příběhů byli obyčejní lidé, kteří by právě v kontextu s dobou, ve které žili, mohli prožít zrovna tento příběh. Chci, aby ty příběhy byly pravdivé tím, že lidé s určitým charakterem, postavením a životními zkušenostmi, by zřejmě takto jednali v mezních a konfliktních situacích a samozřejmě ty mezní zkušenosti by jejich charakter dále tříbily, v dobrém, ale třeba i ve zlém.
- První román Slovem a mečem vyšel v roce 2010. O čem je a co byste k němu dnes dodala?
Slovem a mečem se odehrává v Řecku na konci peloponéské války. Tehdy mezi sebou válčily starověké Athény a Sparta, byla to dlouholetá a vyčerpávající válka a obě strany se z hloubi duše nenáviděly. Souhrou náhod byli přesto nuceni nějaký čas pobývat pod jednou střechou spartský důstojník a syn athénského lékaře a to je vedlo k tomu, aby trochu přehodnotili pohled na tu druhou stranu. Není to příběh o tom, že jedna strana zastupuje to dobro a bojuje proti temnému pánovi zla, ale zamyšlení nad tím, jak je možné, že lidé jsou horlivě ochotni prolévat krev, přestože na obou stranách barikád se najdou lidé, kteří mohou být označení za slušné a čestné. To je otázka, která je bohužel stále aktuální i dnes.
- Před nedávnem vyšel druhý román Ve stínu arény, o čem je a co byste mu popřála
Ve stínu arény se odehrává převážně v Ravenně za časů římské republiky. Hlavním tématem románu je velice lidský příběh člověka, který se dostane do neštěstí ne z vlastní viny, ale škaredou náhodou osudu, když se pouze snaží zůstat čestný a lidský, tak jak si myslel, že je to správné. I takové náhody se v životě stávají. A zároveň je to román o oslnivých gladiátorských zápasech, hrdinných výkonech v aréně, o nadšení davu, o vysoké politice a obrovských penězích, které se v tomto businesse kdysi točily. Je to zajímavé nahlédnutí do zákulisí toho, jak se zprostředkovávaly takové obchody a co pro tehdejší svět znamenaly. Románu bych popřála hodně spokojených čtenářů, protože to je způsob jak jeho hrdinové žijí dál – v myšlenkách lidí, které zaujali.
- Je neuvěřitelné, že ještě letos vyjde váš třetí román Ztraceno v písku. Prý se poněkud liší? Čím?
Ztraceno v písku je román odlišný místem i dobou. Není to antická historie, odehrává se v islámském Alžíru 17 století a později v Maroku. Snad ještě větší odlišností je možná způsob psaní. Je to lehčí a romantičtější povídání, protknuté úvahami o smyslu a způsobu života. Je psán z pohledu mladé otrokyně Nell, která původně vyrůstala ve francouzském sirotčinci, ale byla prodána do korzárského Alžíru, kde si musí najít způsob jak žít snesitelný život. V té době pracovalo v Alžíru neuvěřitelné množství bílých otroků, ale Nell je bystrá a využije tu možnost ke vzdělání, které se jí dostane. Je to svět orientálních lamp, tkaných koberců, těžkých voňavek, vodních dýmek, arabských koní a súr z koránu. A je to i příběh o lásce a touze po svobodě.
- Nakladatel MillenniumPublishing má na jaro 2015 připraven další váš román. Potvrdíte to a o čem bude?
Ano. Román se bude jmenovat Bohové Efesu a je to volné pokračování knihy Ve stínu arény. Ta kniha skončila v době, kdy se v Malé Asii dostal k moci pontský král Mithridatés. Děj knihy se přesouvá z římského území do Efesu, které přijalo vládu krále Mithridata. Efes bylo tehdy rozlehlé a bohaté město, jehož symbolem se stal Artemidin chrám s kněžkami zasvěcenými do tajů vědění, podporujícími obchody města a zasahujícími do jeho politiky. Řím se ale nechce vzdát ani svého vlivu v Efesu ani ztratit některou z bohatých asijských provincií. Co se ale zpočátku zdá jako jednoduchý boj proti bezvýznamnému králi, se rychle změní ve strašnou válku ohromných rozměrů, která ovlivní všechny jeho zúčastněné.
10. Čtyři obsáhlé historické romány během 5 let je úctyhodný výkon. Máte pocit, že jste nedoceněná. Moc se toho o vás v čtenářské i odborné veřejnosti neví. Není to chyba?
Nechci přeceňovat význam svých knih. Ocenění si jistě zaslouží historikové a archeologové, kteří nám dávají podklady k tomu, abychom my spisovatele mohli psát. Já píšu hlavně pro to, aby se lidé pobavili, třeba relaxovali po náročné práci, aby jim to přineslo radost a možná je to i inspirovalo k tomu, aby zašli do knihovny a pak si o tom období přečetli i něco víc do hloubky a rozšířili si svoje znalosti. Ale je pravda, že by mě potěšilo, kdyby více lidí vědělo o tom, že tyhle knížky existují, aby mohli zvážit, jestli si je chtějí přečíst. Mně už se víckrát stalo, že mi někdo, kdo si knížku přečetl, řekl, takřka s údivem, že ta knížka je fakt dobrá a přečetl ji jedním dechem, byť předtím ani netušil, že existuje.
11. Nežijete moc „normální život“? Není pohodlnější a výhodnější psát jako bulvár, věnovat se populistickým tématům, žít třeba o 20 let s mladším Afričanem, být alkoholička a tím vším si získávat média?
Třeba, jak psala moje oblíbená Jenny Joseph, až budu stará, tak budu chodit v purpurové, s rudým kloboukem, který se k tomu nehodí a nesluší mi, budu utrácet svou penzi za brandy a vynahradím si tak střízlivost svého mládí… Ale prozatím nemůžu vyměnit manžela za 20 mladšího Afričana, protože mi dělá webové stránky pro knížku, a s alkoholem mi to dobře nepíše, to už mám vyzkoušené. Takže budu muset žít dál svůj nudný život, který nebude stát bulvárním novinářům ani za inkoust, který by na něj vyplýtvali, a budu se těšit, že se třeba jednou bude někde psát ne o mně, ale o mých knihách, které nudné rozhodně nejsou.
12. Co byste dodala na závěr s vědomím, že jste v současnosti jediná Česká autorka, která je srovnatelná se zahraničními spisovateli stejného literárního žánru?
Já myslím, že dobré spisovatele historických románů určitě máme, byť je pravda, že pokud to zúžím na období antiky, tak se tomu v Česku od doby Jarmily Loukotkové nikdo výrazněji nevěnuje. Na druhou stranu se trh ohromně globalizoval, takže kdo má o romány z antiky zájem, má na výběr z množství překladů zahraničních autorů. V těch dnešních historických románech z antiky je vidět, že se to psaní od dob paní Loukotkové posunulo tak, že ty knížky jsou velmi čtivé, často akční už od první stránky, že se nevyhýbají ani násilí, ani erotice, většinou mají dobře nastudované dějiny a hrdinové jsou přibližování velmi důvěrně, jako lidé z masa a kostí, často i s mnohými chybami a pochybnostmi. A právě proto, kam se ten styl posunul, si myslím, že tyto romány mohou být velmi čtivé i pro čtenáře, který hledá nějaký dobrý román a vůbec to nemusí být historický román. Romány, které píšu, nepředpokládají žádné zvláštní historické znalosti, všechno, co je potřeba o určitém období vědět, vyplývá postupně z toho, jak se odvíjí děj, takže ta historická fakta jsou pro čtenáře spíše zpestřením a zajímavosti navíc, kterou si třeba z té knížky odnese. V každém případě bych všem českým autorům přála spoustu spokojených čtenářů.
